Propaganda a mediální manipulace jako příčina genocidy ve Rwandě

Rwandská genocida představuje jeden z nejhrůznějších masakrů v historii a klíčovou roli při něm sehrála právě média. Prostřednictvím štvavé, nenávistné kampaně dokázala vytvořit atmosféru, která umožnila zrůdné zabíjení a vedla k vyhlazení téměř celého národa. Ojedinělá byla v tomto případě zejména schopnost organizátorů genocidy zmobilizovat masovou účast na vyvražďování. Média však neměla zásadní význam pouze v průběhu vyhroceného konfliktu – s jejich pomocí bylo zaseto i první semínko nenávisti mezi příslušníky národů obývajících území Rwandy a důležitou roli hrála také při zpravodajském pokrytí rwandské genocidy, které bylo nedostatečné, velmi zjednodušené a zavádějící.

1. Kořeny rwandské genocidy

Rwanda, země s 8,5 milionovou populací a rozlohou o něco menší než Belgie, zažila v roce 1994 jednu z nejhorších genocid 20. století. Ve státě řízeném Hutuy bylo zabito na 800 000 lidí, z velké většiny Tutsiů. Genocida nebyla vyústěním odvěké nenávisti mezi oběma kmeny, jak informovala média a vlády mnoha zemí, nýbrž důsledkem propojení vlivů koloniální historie a globální ekonomické integrace.
Od počátku 2. tisíciletí obývali území Rwandy lovci a sběrači z kmene Twa, postupně je ovládli Hutuové, živící se zemědělstvím, a přibližně v 16. století převzali moc pastevci z kmene Tutsi, kteří přišli ze severovýchodu. Hutuové se od Tutsiů lišili třídní příslušností, nikoli fyzickými rozdíly. Tutsiové byli dominantnější a majetnější vrstvou, zatímco Hutuové byli nemajetní a neměli v rukou moc. Obě společenské třídy však byly prostupné – Hutuové se mohli stát Tutsii a naopak, podle momentálního společenského postavení. V roce 1884 převzali na základě Berlínské konference kontrolu nad územím Rwandy Němci, kteří zde aplikovali svou rasistickou ideologii. Podle ní byli vyšší a světlejší (a tedy více se Evropanům podobající) Tutsiové „přirozenými“ vůdci, zatímco Hutuové byli předurčeni k tomu, aby jim sloužili. Na základě této zvrácené teorie Němci posílili vliv Tutsiů, kteří se myšlence své nadřazenosti nebránili, brzy ji přijali za svou a ve spolupráci s evropskými učenci a historiky se jim postupně podařilo ji implementovat do prvních písemných dokumentů pojednávajících o rwandské historii. Takto vznikl ve 20. a 30. letech 20. století přesvědčivý mýtus o nadřazené europoidní rase pocházející ze severovýchodní Afriky, která byla zdrojem veškeré civilizace v „černé“ Africe. Tato zkreslená verze rwandské minulosti se poté přenesla z Evropy zpět do Rwandy, kde se rozšířila prostřednictvím škol a vzdělávacích zařízení, a byla přijata jak Tutsii, tak Hutuy. Teprve v 60. letech 20. století se nová generace odborníků pokusila tento mýtus zvrátit, avšak jejich myšlenky se šířily mimo univerzitní kruhy mnohem obtížněji.
Po porážce Německa v 1. světové válce převzala kontrolu nad kolonií Belgie, která ještě posílila propast mezi Hutuy a Tutsii zavedením dalších kroků upevňujících rasistickou doktrínu – všechny Hutuy na vedoucích pozicích nahradila Tutsii a začala vydávat identifikační průkazy s označením etnické identity. Písemné zaznamenávání informací o etnické příslušnosti zvýšilo význam tříd a změnilo jejich charakter: přestaly být prostupné a staly se natolik rigidními, že začaly být vnímány jako kasty. Belgičané dali Tutsiům rovněž právo vybírat daně a spravovat právní systém. Zároveň však byly obě národnostní skupiny vystaveny tvrdé belgické koloniální nadvládě, která zahrnovala nucené práce, neúměrné zvyšování daní a kruté tělesné tresty. Kromě toho byli zemědělci nuceni pěstovat místo plodin k vlastní obživě vývozní artikly (např. kávu), což mělo dalekosáhlé následky, které přispěly k urychlení genocidy. Proces osvobození od koloniální nadvlády měl rovněž nezanedbatelné dopady, a to díky manipulaci vztahů mezi Hutuy a Tutsii ze strany koloniálních mocností. V 50. letech 20. století, kdy začala sílit tutsiská kampaň za nezávislost na koloniální nadvládě, Belgičané změnili taktiku a začali stranit Hutuům, protože pro ně byli snáze ovladatelnější – dosazovali Hutuy na vedoucí místa, při střetu obou etnik v roce 1959 podporovali Hutuy v boji proti Tutsiům, a nakonec nechali hutuskou elitu zorganizovat převrat, který vedl v roce 1962 k vyhlášení nezávislosti Rwandy. Při bojích, které převrat doprovázely, zahynulo 10-100 000 Tutsiů a 120-500 000 jich uprchlo do sousedních zemí; odtud potom partyzánské skupiny organizovaly útoky na Rwandu. V rámci Rwandy Hutuové následně stanovili kvóty limitující přístup Tutsiů ke vzdělání a zaměstnání ve státním sektoru.
 

2. Nástup Habyarimany a nenávistná mediální kampaň

Vojenský převrat v roce 1973 pomohl k moci Juvenalu Habyarimanovi, který zřídil totalitní stát s vládou jedné politické strany – Mouvement Républicain National pour la Démocratie et le Développement (MRND), a stal se tak v očích zahraničních mocností příslibem upevnění národní jednoty. Zavedl nejrůznější reformy: ustanovil povinné pracovní soboty, modernizoval státní správu, zpřístupnil pitnou vodu pro všechny, zvýšil příjem na osobu a zajistil přísun finančních prostředků ze Západu. Veškeré snahy Rwandy o vymanění se ze spárů koloniální minulosti však zhatil prudký pokles hodnoty jejích vývozních artiklů (cínu a zejména kávy), díky němuž přišla v letech 1989–1991 o celou polovinu příjmů z vývozu.[1] Tento náhlý propad zisku drobných farmářů vyústil v rozsáhlý hladomor; následky se ale nevyhnuly ani elitě – finanční prostředky, zajišťující udržení vládnoucí pozice, plynuly z kávy, cínu a zahraniční pomoci. V situaci, kdy první dva zdroje selhaly, se musela rwandská elita snažit o to více udržet u moci, aby nepřišla o podporu ze zahraničí, zvláště od multilaterálních organizací. Proto musela přistoupit na jejich finanční reformy. V září 1990 nařídil MMF strukturální reformu, která přinesla devalvaci rwandské měny a ochudila už tak zbídačené rwandské farmáře a pracující. Tento krok následně vedl ke kolapsu zdravotnického a vzdělávacího systému. Výrazně se zvýšila dětská podvýživa a počet případů výskytu malárie vzrostl o 21 % v důsledku nedostupnosti antimalarik. V roce 1992 provedl MMF další devalvaci zvýšením cen základních potravin.
V situaci, kdy Rwandě hrozil ekonomický kolaps, musela čelit útokům Rwandské vlastenecké fronty (RPF) – hnutí sestávajícího téměř výlučně z tutsiských uprchlíků a jejich potomků, kteří byli před časem vyhnáni ze své země v důsledku etnické rivality, přiživované koloniálními vládci.[2] Habyarimanův režim využil této invaze, aby získal více zahraniční podpory. Francouzi, kteří si chtěli udržet svůj vliv v Africe, začali zásobovat rwandskou vládu zbraněmi, takže zatímco v říjnu 1990 čítala armáda 5000 členů, v polovině roku 1992 jich bylo už 40 000. Zároveň byl útok RPF pro Habyarimanu skvělou příležitostí k posílení vlastní upadající popularity a vybudování nové hutuské pospolitosti prostřednictvím mobilizace sil proti tutsiské menšině, kterou obvinil ze zrady a podpory RPF. Během několika dnů bylo zadrženo asi 10 000 politických oponentů a vyvražděno několik stovek Tutsiů na venkově. Hutuští extremisté z Habyarimanovy vlády se snažili prosadit hromadnou likvidaci opozice, ale Habyarimana místo toho předložil zdánlivě demokratickou reformu a umožnil politické opozici účast ve vládě. Zároveň ovšem schválil zřízení smrtících čet – Interahamwe („ti, kdo společně útočí“) a Impuzamugambi („ti, kdo mají jediný cíl) –, jejichž členové byli vycvičeni, ozbrojeni a naočkováni rasovou nenávistí vůči Tutsiům. Tyto skupiny řídily většinu masakrů, ke kterým později došlo.
Již touto dobou varovaly nejrůznější organizace pro ochranu lidských práv před smrtícími komandy, avšak chabá mezinárodní odezva představovala pro rwandské extremisty signál, že mohou ve vraždění pokračovat. Během následujících tří let došlo k dalším 15 masakrům Tutsiů, které předcházely vlastní genocidě v roce 1994 – jednalo se o jakési „zkušební zabíjení“. Posledním krokem k rozpoutání genocidy bylo sestřelení letadla s prezidentem Habyarimanou, ke kterému došlo 6. dubna 1994. Během jediné hodiny po jeho smrti povraždila smrtící komanda umírněné Hutuy, jejichž jména byla již připravena na seznamu, a zřídila prozatímní vládu podporující genocidu.
 

3. Hlavní metody propagandy a manipulace

Habyarimana a jeho spolupracovníci používali velmi účinných manipulačních technik, při nichž sehrála klíčovou roli média. Jednou z nich bylo vytváření smyšlených událostí, které zvyšovaly důvěryhodnost propagandy.[3] Další často užívanou technikou bylo „zrcadlové obviňování“, tj. obvinění nepřítele přesně z toho, co měli v plánu oni sami.[4]
K médiím nejintenzivněji podněcujícím nenávist patřily noviny Kangura, které začaly útočit na Tutsie bezprostředně po invazi RPF v říjnu 1990. Záhy se k nim přidaly další noviny a deníky, podporované úředníky a podnikateli napojenými na vládnoucí stranu.[5] V mnoha případech bylo psané slovo doplňováno kresbami, které byly často tak výmluvné, že nebylo možné jim neporozumět.
Ještě efektivnějším prostředkem šíření nenávisti se stal rozhlas. Před válkou měla Rwanda pouze jednu rozhlasovou stanici – národní Radio Rwanda; poslech rozhlasu byl však velmi oblíbenou činností jak obyčejných lidí, tak elity.[6] Na jaře 1992, poté, co Radio Rwanda odvysílalo nepravdivou informaci o připravovaném útoku Tutsiů na Hutuy v oblasti Bugesera, trvala nová vládní koalice[7] na změně vedení rádia, díky níž došlo ke změně kurzu vysílání. Krátce po vypuknutí války si založila vlastní radiostanici RPF – Radio Muhabura, které si postupně získalo své posluchače, a přestože oslavovalo RPF, dodržovalo obecnou snahu RPF o minimalizaci rozdílů mezi Hutuy a Tutsii. Vzhledem k postojům obou rozhlasových stanic se radikální jádro Hutuů rozhodlo založit svou vlastní rozhlasovou stanici – Radio Télévision Libre des Mille Collines (RTLM), která začala vysílat v srpnu 1993.[8] Přestože bylo RTLM oficiálně v opozici k Radiu Rwanda, ve skutečnosti s ním bylo různými způsoby provázáno (např. vysílalo na stejné frekvenci v časech, kdy Radio Rwanda nevysílalo). RTLM si velmi brzy získalo posluchače, zejména díky svému neformálnímu stylu, interaktivitě a zařazení hudební produkce. RTLM vysílalo pestrou směsici nejrůznějších zpráv, vše v zábavném duchu. Posluchači také mohli vstupovat do vysílání a vyjadřovat své názory, aniž by do jejich projevů kdokoli zasahoval. RTLM rovněž přebíralo témata, a někdy dokonce i doslovně citovalo výroky z tisku. Po vypuknutí genocidy získalo RTLM plný vliv nad Radiem Rwanda a ve vzájemné spolupráci šířila tato média poselství o nutnosti vyhubení „nepřítele“.
Propagandisté vycházeli z poznatků, které se Rwanďané učili ve škole – zdůrazňovali rozdíl původu Hutuů a Tutsiů, míšence označovali za „hybridy“ či „dvojhlavá stvoření“, vyzdvihovali Hutuské etnikum, popírali existenci společného národa Rwanďanů a Tutsie označovali za vetřelce, kteří měli v úmyslu zničit hutuské etnikum. V březnu 1993 vydala Kangura článek s názvem „Ze švába se nemůže zrodit motýl“[9], srovnávající Tutsie se šváby, které je nutné vyhubit. V prosinci 1993 se objevuje ve stejném médiu článek s ironickým názvem „Tutsiové, zlatá rasa“ doplněný fotografií mačety a větou „Jaké zbraně můžeme použít k tomu, abychom se zbavili Švábů jednou provždy?“. Kangura tvrdila, že Tutsiové se infiltrovali do ekonomiky, škol, univerzit, vlády, církve, a dokonce i do mezinárodních organizací, včetně OSN a organizací humanitární pomoci, a nařkla 85 % Tutsiů ze změny své etnické příslušnosti. Propagandisté dále zdůrazňovali, že RPF chce znovu získat kontrolu nad Hutuy a nastolit režim, který byl v zemi praktikován za kolonialismu.[10] Ve svých manipulacích zašli ale ještě dál – obvinili Tutsie z přípravy likvidace celého hutuského etnika, k čemuž využili metody již zmíněného „zrcadlového obviňování“, tj. varovali před tím, co již pečlivě připravoval sám Habyarimana, ovšem proti Tutsiům. Hutuové byli přitom mediálně podporováni a ujišťováni v tom, že je nutné zabíjet, pokud se oni sami nechtějí stát oběťmi tutsiské nenávisti.
 

4. Mezinárodní odezva na situaci ve Rwandě

Přestože bylo většině lidí jasné, že genocida byla zorganizována a řízena autoritativním státem, média, stejně jako tehdejší generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí, mluvila o hromadném vyvražďování Tutsiského etnika jako o „vzájemném zabíjení Hutuů a Tutsiů, jehož příčiny lze spatřovat v dávné rivalitě mezi oběma kmeny“; objevily se dokonce i názory opírající se o západní stereotypizaci Afričanů jakožto divošských barbarů bez známek civilizace.[11]
Dokud bylo možné vraždění nazývat „násilím mezi etniky“, klíčové země, které svými postupy připravily půdu pro zabíjení a jejichž ekonomická politika uspíšila násilí, se mohly od konfliktu distancovat. Spojené státy a čelní evropští představitelé vynaložili velké úsilí, aby rwandský konflikt nebyl označován slovem „genocida“ – genocida totiž podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 vyžadovala vojenský zásah, a tomu se chtěli vyhnout. Vzhledem k rostoucím nákladům na mírové operace bylo cílem OSN nejen odvést úspěšnou misi, ale zároveň ušetřit. Úsporná opatření vedla ke zřízení pouze třetinové jednotky oproti původním doporučením, zredukovány byly rovněž úkoly v rámci mise. Mírový sbor navrhl vytvoření malé divize pro lidská práva, která měla monitorovat nárůst nepřátelských tendencí proti Tutsiům, ale vzhledem k nedostatku finančních prostředků bylo od tohoto návrhu upuštěno.
Američtí, belgičtí i francouzští politici věděli od první chvíle, kdy začalo zabíjení, že jsou vražděni Tutsiové pouze pro svou etnickou příslušnost. Generálporučík Dallaire, velitel mírové mise OSN ve Rwandě (UNAMIR), informoval o situaci vrchní velitelství OSN 8. dubna 1994. První zprávy novinářů přímo z místa dění líčily rozsáhlé, systematické zabíjení na základě etnické příslušnosti. Současně probíhající selektivní vraždění Hutuů, kteří se stavěli na odpor hutuské ideologii, situaci komplikovalo, ale nic neměnilo na genocidní povaze útoků. S ohledem na charakter zabíjení, na dřívější masakry Tutsiů, na propagandu požadující jejich vyhlazení a na politické postoje lidí stojících v čele dočasné vlády, museli zasvěcení pozorovatelé jasně vidět, že jde o genocidu. Přesto místo aby veřejně odsoudili zlo a předložili návrhy na řešení situace, zdůrazňovali „nejasnost“ situace, „zmatek“ a „anarchii“, o genocidě se vyjadřovali, jako by to byla přírodní katastrofa, a o Rwanďanech mluvili jako o obětech nešťastných okolností.
Genocida skončila až ve chvíli, kdy se RPF podařilo porazit rwandskou vládní armádu a převzít kontrolu nad zemí. Prchající hutuská elita však využila rozhlasového zpravodajství k tomu, aby vyvolala strach mezi Hutuy, kteří se rozhodli zůstat. Namluvila jim, že budou nuceni čelit násilné odvetě ze strany Tutsiů a jednotek RPF. Výsledkem byl exodus milionů Hutuů, kteří skončili v uprchlických táborech sousedních zemí. Asi 80 000 Hutuů zde zemřelo na následky epidemie cholery. Teprve o dva roky později, v roce 1996, se Hutuové začali pomalu vracet do své země, kde mezitím RPF zformovala vládu usmíření.
Vyrovnání se s genocidou není pro obyvatele Rwandy snadnou záležitostí. Byl zřízen tribunál usilující o postavení pachatelů zločinů před soud. Oslabený soudní systém však nebyl schopen zvládnout tak ohromné množství lidí obviněných z účasti na hrubém porušování lidských práv – bylo jich na 100 000. O pomoc byla požádána Rada národní bezpečnosti USA, a výsledkem bylo zřízení Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR). Tento tribunál mohl soudit jen hlavní podezřelé, a proto byl paralelně s ním zřízen tradiční místní soudní systém, známý pod názvem gacaca, čítající asi 11 000 soudů, zaměřených na méně závažné zločiny.
 

5. Závěr

Genocida ve Rwandě je unikátní zejména díky metodám, jimiž se jejím organizátorům podařilo zmobilizovat masovou účast na vyvražďování. Svůj záměr – hromadnou likvidaci tutsisých občanů Rwandy – propagovali zcela otevřeně prostřednictvím písní a popěvků, tištěných médií a rozhlasu. Vyzývali Hutuy k účasti na zabíjení a trvali na tom, že jde o záležitost týkající se všech. Nejbrutálnější krveprolití prováděli za bílého dne a mrtvá těla nechávali ležet volně před zraky ostatních obyvatel.
Organizátoři genocidy věřili, že stupňováním nenávisti vůči Tutsiům se jim podaří posílit soudržnost mezi Hutuy a zároveň vytvořit kolektivní odpovědnost za vyvražďování. Lidé byli podněcováni ke společným útokům tak, aby za zabíjení nenesl nikdo individuální ani celkovou odpovědnost. Vůdci genocidy dobře věděli, jak využít státního aparátu a sítě osobních kontaktů k mobilizaci obrovského množství lidí. Systematickou likvidací se pohotově zbavili politických protivníků a zbylé odpůrce zastrašili. Poté, posíleni zjevnou akceptací jejich vlády mezinárodním společenstvím, pokračovali v realizaci svých plánů. Během dvou týdnů nenávistné kampaně zavraždili stovky tisíců Tutsiů a umlčeli jakýkoli významnější veřejný odpor. Nakonec se jim ale přece jen nepodařilo dosáhnout totálního nasazení pro vyhlazení tutsiského etnika. Stovky tisíců Hutuů, kteří neměli dostatek odvahy nebo prostředků k otevřenému protestu, vzdorovali pasivně, ať už odstoupením z politického a společenského života, nebo snahou o zmírnění následků zločinného režimu.
Z pohledu zvnějšku bylo pro mnohé mezinárodní vůdce masové vraždění Tutsiů přípustné, pokud bylo v souladu anebo se alespoň nekřížilo s jasně definovanými národními zájmy. Jejich podřízení se zpravidla rozhodli neriskovat ztrátu popularity a budoucí kariéry a raději nevznášeli morální námitky vůči shora schváleným postupům. Jen velmi málo lidí ze zahraniční se skutečně aktivně angažovalo ve snaze o zastavení rwandské genocidy – někteří v humanitárních organizacích, jiní ve vládách a OSN; ještě méně jich pak odvážně bojovalo o životy lidí přímo ve Rwandě.
Genocida ve Rwandě je odstrašujícím příkladem využití médií k šíření nenávisti za účelem vyhlazení příslušníků určité etnické skupiny, ale také příkladem podcenění varovných signálů poukazujících na závažnost situace, nedostatečného porozumění celému problému a zjednodušeného výkladu, opomíjejícího mnoho hlubších příčin a souvislostí.
 

POUŽITÁ LITERATURA

Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda, poslední revize 13. 3. 2009 [cit. 2009-05-17].
SHAH, A.: Media, Propaganda and Rwanda, poslední revize 25. 10. 2006 [cit. 2009-05-17].
THOMPSON, A.: The media and the Rwanda genocide.
Londýn/Kampala/Ottawa: Pluto Press/Fountain Publishers/IDRC, 2007. 480 s. e-ISBN 1-55250-338-0
 
 
1 Až do roku 1989 představovala káva druhý nejžádanější obchodní artikl na světě, hned po ropě. V roce 1989 došlo ke krachu jednání o prodloužení dohody o mezinárodní regulaci cen kávy na trhu (International Cofee Agreement), která garantovala určitou minimální výši zisku pro výrobce kávy. Stalo se tak kvůli Spojeným státům, které pod tlakem velkých obchodních společností od dohody odstoupily a daly přednost přirozenému vývoji cen na trhu. Tento krok vyústil v zaplavení trhu kávou a poklesem cen na nejnižší úroveň od 30. let 20. století. Zatímco na běžné spotřebitele kávy v bohatých zemích to nemělo téměř žádný dopad, pro drobné farmáře z rozvojových zemí to byla hluboká, zničující rána.
 
 
2 Kdysi vládnoucí elita Tutsiů byla svržena revolucí v roce 1959 a mnoho příslušníků tohoto etnika uprchlo ze země. Na počátku 60. let 20. století provedli tutsiští uprchlíci sérii útoků na Rwandu, které vyvolaly násilné akty odvety proti Tutsiům žijícím ve Rwandě.
 
 
3 Smyšlenkou byl např. „útok“ na Kigali v říjnu 1990, objevení ukrytých zbraní, neznámý člověk se záhadnou taškou, objevení rádiového vybavení ad. – všechny tyto vymyšlené události byly využívány zejména během genocidy.
 
 
4 Např. v březnu 1992 rádio opakovaně odvysílalo informaci, údajně zaslanou organizací pro lidská práva sídlící v Nairobi, že v oblasti Bugesera se chystají Tutsiové napadnout Hutuy. Místní úředníci takto zmanipulovali Hutuy k tomu, aby zaútočili jako první – kvůli nutné sebeobraně.
 
 
5 Podle odborných studií bylo ze 42 nových deníků, založených v roce 1991, 11 napojeno na akazu – neformální uskupení Hutuů kolem osoby prezidenta Habyarimany; z velké většiny jeho příbuzných a nejbližších spolupracovníků.
 
 
6 V roce 1991 mělo přibližně 29 % domácností radiopřijímač, v období těsně před genocidou tento počet významně vzrostl. V některých oblastech byly radiopřijímače zdarma distribuovány mezi obyvatelstvo vládními úřady. Lidé, kteří neměli rádio, poslouchali vysílání v místních barech nebo získávali informace od sousedů.
 
 
7 MDR (Mouvement démocratique républicain), PL (Parti libéral) a PSD (Parti social-démocrate)
 
 
8 Mezi zakladateli RTLM byli bohatí podnikatelé příbuzensky spjati s prezidentem Habyarimanou, dva ministři jeho vlády, ředitelé významných bank, a dokonce i viceprezident smrtícího komanda Interahamwe.
 
 
9 Po roce 1990 označovali oponenti RPF její jednotky Inyenzi – šváby, zatímco sama RPF je označovala slovem Inkotanyi – název převzatý z vojenské formace 19. století.
 
 
10 Kangura dokonce přirovnávala Tutsie k nacistům, a navíc ještě přidala nařčení z kanibalismu.
 
 
11 I někteří politici se drželi starých klišé – jeden z úředníků Rady národní bezpečnosti USA označil genocidu jako „kmenovou válku“, ve stejném duchu se vyjadřoval americký prezident Bill Clinton, který hovořil o „kmenové nesnášenlivosti“ jako příčině problémů ve Rwandě. Poradce francouzského prezidenta Françoise Mitteranda naznačil, že „brutální vraždění je obvyklou praktikou mezi Afričany, kterou není snadné vymýtit.“