Dětská kresba jako prostředek komunikace

Dětská kresba představuje jeden z nejvhodnějších způsobů poznání osobnosti dítěte. Není jenom hrou nebo sněním, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale zahrnuje v sobě také realitu – podává sdělení o dítěti, jeho vztazích a jeho světě.

1. Úvod

První studie dětských obrázků vznikaly ve 20. letech 20. století ve Francii (G. H. Luquet) a od té doby zájem o ně neustále roste. V současné době se využívají při testování mentální úrovně, jako komunikační prostředek, ke zkoumání afektivity dítěte a ke zjištění jeho znalostí o svém těle. Kvalita kresby může odhalit nejen úroveň intelektu dítěte, ale i jeho emoční rovnováhu. Přestože nejobvyklejším komunikačním prostředkem je řeč, není prostředkem nejjednodušším. Schopnost ovládání jazyka u dětí souvisí s jejich sociálním a kulturním zázemím a většinou bývá na různé úrovni. Oblíbenější metodou zkoumání osobnosti dítěte je proto kresba, která není vázaná na žádné zvláštní schopnosti a pro dítě představuje nejlepší způsob, jak se vyjádřit. Klíč ke kresbě však neexistuje, existují jen interpretace, které vyžadují intuici, schopnost empatie a široké odborné znalosti.[1]
 

2. Vývoj dětské kresby

Dětská kresba se vyvíjí individuálně, přesto se však objevují určité společné znaky, charakteristické pro jednotlivá věková období dítěte. V období do jednoho roku dělá dítě tzv. skvrny, kolem jednoho roku prochází stadiem čmáranic. Šťastné a spokojené dítě kreslí silné čáry po celé ploše papíru, naproti tomu nevyrovnané dítě se omezuje na několik čar, které umisťuje spíše do krajů. Bezprostředně po období čmáranic následuje období čáranic, které je více propojeno s vývojem intelektu dítěte a lze tu již sledovat určitý záměr. V této době začíná dítě kreslit kolečka. Kolem 3. roku získává dětská kresba určitý obsah a objevuje se tzv. hlavonožec – postava znázorněná kolečkem, představujícím současně hlavu i tělo, k němuž jsou přidány dvě čárky jako nohy a další dvě jako ruce.
 
S vývojem dítěte přibývají na postavě různé detaily, jako oči, ústa nebo pupík, a v momentě, kdy si uvědomí vlastní tělesné schéma, začíná kreslit samo sebe. Kolem 5. roku se objevuje samostatný trup v podobě dalšího kolečka, v 6. roce pak bývá postava kompletní. Jedním z charakteristických znaků dětské kresby je transparentnost, vytrácející se obvykle s nástupem do školy, která spočívá v tom, že je viditelný i vnitřek vyobrazených objektů. Dalším znakem kresby dětí zpravidla ve věku 5-7 let je sklápění, které vyplývá z neznalosti perspektivy a obtížného rozlišování mezi horizontálním a vertikálním. V tomto věku dítě kreslí to, co zná. Jeho kresba nepředstavuje model skutečnosti, ale čerpá z toho, co má v mysli. Proto se toto období nazývá stadiem „intelektuálního realismu“. Často se můžeme setkat například s kombinací pohledu z profilu a zpříma. Období „vizuálního realismu“, kdy se dítě snaží kreslit to, co vidí, se objevuje většinou mezi 7. a 12. rokem. Po tomto stadiu následuje poslední stadium – zobrazování v prostoru, kdy jsou dětské kresby již podstatně propracovanější.[2]
 

3. Uspořádání prostoru

Uspořádání kresby dítěte odpovídá uspořádání jeho života. V první fázi vývoje dítě čmárá, což vypovídá a o jeho dosud nepříliš uspořádaném „já“. Nad vedením čáry nemá přílišnou kontrolu – ruku vede především tělo, postupně však objevuje vizuálně motorická a percepční funkce, která orientuje vývoj čmáranice směrem k obrázku. Ke kreslení používá dítě obě ruce, jeho obrázky jsou geometrické a mají symetrický charakter. Kolem 3. roku se jedna ruka postupně stává dominantní a obrázek začíná mít asymetrický vzhled. V období „hlavonožců“ se dítě ještě stále neřídí proporčními vztahy a rovněž tvary jsou jen přibližné. Kresba vzniká řazením prvků vedle sebe bez skutečné kontinuity a bez ohledu na vzdálenosti, které mezi nimi jsou. S vývojem dítěte se jeho chápání prostoru zdokonaluje. Rozlišování nahoře, dole, vpředu a vzadu je obecně zvládáno před dosažením školního věku, rozlišení vpravo a vlevo bývá opožděnější.[3]
 

4. Charakteristika dětské kresby

Z určitého pohledu lze kresbu vnímat také jako volný způsob psaní, který na rozdíl od písma není podřízen přísným pravidlům. Prostorové pole kresby je zcela odlišné, protože subjekt může kreslit naprosto libovolně a neomezeně.
 
Plochu papíru lze vertikálou rozdělit na dvě části – levá symbolizuje minulost, vztah k matce, introverzi, pravá budoucnost, vztah k otci, pokrok, extroverzi a někdy i autoritu. Vyrovnané dítě obvykle umisťuje svou kresbu do středu papíru. Mírné a citlivé dítě kreslí raději křivky, naopak realistické a podnikavé děti často používají přímky a úhly. Převládají-li výrazně horizontály, může se jednat o psychický konflikt. Pokud se dítě až příliš soustředí na tečky a drobnější skvrny, vypovídá to o jeho úzkostné pečlivosti.
 
Stejně jako u písma je důležitý i poměr velikosti kresby a papíru. Dítě, které papír obrázkem zcela zaplní, bývá nedozrálé. Při interpretaci kreseb je třeba si všímat také toho, co dítě zapomene nakreslit nebo co vynechá. Nevědomé vynechávání částí kreseb poukazuje k určitým problémům, zpravidla komunikačním.[4]
 

5. Barvy

Výběr a použití barvy má určitou psychologickou hodnotu, při interpretaci je však nutné přihlížet k věku subjektu a k mnoha dalším faktorům (např. kulturním vlivům). Nepřítomnost barvy v celé kresbě prokazuje citovou prázdnotu a někdy i asociální tendence. Při použití barvy lze hodnotit její různé vlastnosti, jako je intenzita, hustota, kontrast nebo odstín. Dítě používá barvu dvěma způsoby – buď napodobuje přírodu, nebo se nechává vést svým nevědomím, což má podstatně větší vypovídací hodnotu.
 
Velmi často užívanou barvou je červená, po 6. roce ukazuje na tendenci k agresivitě a nedostatečnou kontrolu emocí. Modrá a zelená barva znamenají větší sebekontrolu, později svědčí také o dobré adaptabilitě. Žlutá může být znamením nepřiměřené závislosti dítěte na dospělém a někdy, stejně jako hnědá a ostatní tmavé a nevýrazné barvy, může poukazovat na špatnou sociální adaptabilitu dítěte a na různé konflikty. Fialová barva, užívaná u malých dětí jen zřídkakdy, je příznakem neklidu a často se vyskytuje ve spojení s modrou jako známka úzkosti. Určitou míru úzkosti může prozrazovat i černá barva, která ale někdy poukazuje na bohatý vnitřní život dítěte. Symbolika černé je specifická v období puberty, kdy vypovídá o nepřístupnosti ve vyjadřování citů. Impulzivně činorodé extrovertní dítě používá zpravidla velké množství převážně teplých barev. Naproti tomu introvertní dítě, obtížně navazující kontakty, se spokojí pouze s 1-2 barvami, většinou studenými. Stabilní dítě, které je dobře sociálně adaptované, používá obvykle 4-6 barev. Během vývoje se však používání barev mění.
 
V interpretaci kresby nemá barva absolutní hodnotu, ale všeobecně se usuzuje, že jasné, teplé barvy svědčí o vyrovnanosti, zatímco tmavé barvy ukazují na tendenci ke smutku a úzkosti. Bledé odstíny jsou pak známkou citové nevyrovnanosti nebo špatného zdravotního stavu.[5]
 

6. Základní témata dětské kresby

Jedním z nejoblíbenějších témat dětské kresby je dům, který v sobě nese mnoho různých symbolů – přístřeší, rodinné teplo, otevření se vnějšímu světu ad. Nejčastěji kreslí děti obyčejný dům, nahlížený zepředu. Je-li umístěný uprostřed, s otevřenými okny, s více dveřmi a jeho okolí je nenápadné, vypovídá o otevřeném a živém dítěti. Pokud je však příliš malý, s malými okny nebo bez oken a s výraznými prvky okolo, svědčí o určitých poruchách afektivity – nesmělost, připoutanost k matce, pocit méněcennosti a osamění apod. Domy v podobě zámku představují ideální útočiště, domy odpudivého vzhledu pak obvykle prozrazují pocity nepřiměřeného omezování svobody dítěte ze strany rodiny. Děti, jejichž rodiče spolu nežijí, zpravidla zobrazují dva domy, otcův a matčin. Děti vychovávané v dětských domovech se obtížně soustřeďují na jeden symbol, kolem domu kreslí mnoho jiných objektů a často zapomínají na dveře a okna, což poukazuje na jejich uzavřenost a obtížnou komunikaci s okolním světem.
 
Dalším tématem dětských kreseb je strom, který lze považovat za symbol člověka. Normální dítě kreslí během svého vývoje různé stromy. Velmi důležité je umístění stromu na papíře. Podle grafologa Maxe Pulvera představuje horní část papíru vědomou a citovou oblast, dolní část potom nevědomou, pudovou oblast. Levá strana je introverze, minulost, egoismus a pouto k matce, pravá strana je extroverze, pokrok, altruismus a pouto k otci. Kmen stromu symbolizuje „já“, větve vyjadřují vztah subjektu k okolí. Každé poškození stromu je pak známkou nějakého traumatu z minulosti.
 
Velmi blízká jsou dětem také zvířata. Jsou pro ně reálnými bytostmi, které mají svůj vlastní charakter, a proto je někdy zobrazují raději než lidi. Nejčastěji kreslí děti domácí zvířata; krvežíznivá a dravá zvířata většinou vyjadřují obraz otce, kterého se dítě bojí, nebo poukazují na úzkostné stavy dítěte. Ryby se zpravidla objevují v kontextu pohody a štěstí, zvláštní místo zaujímají fantastické bytosti, v nichž se odráží úzkost dítěte.
 
Dalším zajímavým motivem v dětských kresbách je slunce, které představuje mužský faktor a poukazuje na vliv otce. Dítě, které má s otcem dobrý vztah, nakreslí krásné zářivé slunce, naopak dítě, které otce neakceptuje nebo se ho bojí, nakreslí slunce agresivní červenou nebo úzkostnou černou barvou.[6]
 

7. Symboly v dětské kresbě

Kresby dítěte obsahují četné geometrické obrazce, které mohou být vykládány jako symboly. Nejzákladnějším symbolem je bod, který je výrazem zastavení, soustředění. Za symboly lze považovat také přímkyhorizontální linie je výrazem klidu, plynutí a pasivního ženského principu – v dětských kresbách často odděluje dva světy nebo časové úseky; vertikální linie naopak znázorňuje aktivitu, ale také nevědomí. Dvě protínající se linie tvoří kříž. Klasický kříž je symbolem duševní aktivity, kříž ve tvaru písmene X je protipólem pasivního kříže ve tvaru +. Kříž ve tvaru T symbolizuje v dětských kresbách figuru. Nejčastějším symbolem v dětských kresbách je kruh. V nejobecnějším pojetí symbolizuje veškeré dění v universu, přírodní koloběh i běh lidského života. Asociuje slunce jako zdroj tepla a světla a je mu přisuzován význam naděje a víry. Mezi další geometrické symboly patří esovitě prohnutá linie – sigma, která je příbuzná se spirálou. Pravotočivá spirála znamená obecně dobro a štěstí, zatímco levotočivá zatracení. Je dynamickým útvarem a symbolizuje změny, ale zároveň jejich pevný řád, neboť je fixována na pevnou osu. Ke spirále se proto vztahuje představa stálosti a současně proměnlivosti. Nejobecnějším významem spirály je energie – dítě spirálou zpravidla symbolizuje určitý děj. Čtverec jako staticky působící tvar je symbolem pozemskosti. Dětské kresby mají často čtvercové kompoziční uspořádání, které poukazuje na vnitřní touhu po stabilitě. Čtverec je výrazem čtyř živlů (voda, vzduch, země, oheň). Při interpretaci symbolického významu čtverce je nutné přihlížet k jeho postavení – pokud stojí na jednom ze svých vrcholů, je aktivizován, a mění se tím i jeho význam. Labyrint symbolizuje na jedné straně řád směřující k ovládnutí přírody, ale zároveň je šifrou pro vyjádření složitosti vztahu člověka k přírodě. Symbol labyrintu se objevuje v kulturách celého světa, a proto je mu přisuzován archetypický význam související s obrazem životních cest. Záliba dítěte v zobrazování labyrintu vyplývá z jeho spontánního zájmu o všechno magické a tajemné. Spolu s labyrintem dítě rádo kreslí nejrůznější obludy, které jsou rovněž archetypickým symbolem tajemna.[7]
 

8. Lidská postava

Také v zobrazování postav lze nacházet určitou symboliku. Důležitým prvkem postavy je hlava, centrum „já“. Malé děti kreslí obvykle velké hlavy, u starších dětí jsou pak velké hlavy patologickým příznakem. S malými hlavami se často setkáváme na obrázcích dětí depresivních a dětí trpících pocitem méněcennosti. Nos je považován za falický symbol, oči jsou zrcadlem duše, které vypovídají o subjektu a o jeho vidění světa. Vlasy obvykle představují sexuální atribut, uši mohou symbolizovat touhu po vědění. Ústa jsou symbolem řeči, potravy a v jistém smyslu i erotiky. Dítě, které svým postavám nenakreslí ústa, má obvykle sexuální problémy, problémy ve vztazích nebo postrádají vlídnou komunikaci. Brada zdůrazňuje mužnost zobrazené postavy a v kresbách se začíná objevovat až v pozdějším věku. Vývoj zobrazování rukou souvisí s věkem dítěte. Dobře vyznačené ruce vyjadřují sociabilitu, pokud ruce chybí, nejsou vidět, nebo jsou zmrzačené, ukazuje to na sexuální problémy nebo na sklony k deviaci. Ohnuté nohy bývají na obrázcích dětí křehkých a depresivních, někdy odrážejí snížené fyzické nebo psychické schopnosti.
 
Postavy mohou být nahé nebo oblečené. Pokud kreslí nahé postavy dítě do 7 let, je to zcela normální, od 10 let to však může signalizovat asociální nebo patologické chování. Nahota má dvojí smysl – může znamenat naivitu, nevinnost, čistotu nebo také ponížení. Šaty v sobě skrývají mnoho významů. Když jsou roztrhané, je velmi pravděpodobné, že si dítě postavy neváží. Postava v teplém oblečení odráží potřebu ochrany dítěte před citovým chladem. Některé doplňky oblečení představují falické symboly – kravata, dýmka, klobouk, cigareta, deštník, hůl apod. Kapsy a knoflíky zvyšují hodnotu postav a dodávají jim důležitosti. Pokud jich je ale příliš mnoho, znamená to pocit závislosti. Oblečené postavy se začínají objevovat kolem 5.-6. roku.
 
Některé typy postav se vyskytují v dětské kresbě častěji. Námořníka, který v sobě skrývá touhu uniknout ze skutečnosti, kreslí hlavně děti nespokojené a nešťastné. Postava kovboje vyjadřuje revoltu a touhu být velký a silný. Typickou agresivní postavou je policista. K oblíbeným námětům patří klaun, do něhož se dítě nejčastěji samo promítá. Podle zvýrazněných prvků lze potom usuzovat, jaký má dítě problém. Stařec se často vyskytuje v kresbách asociálních a agresivních dětí. Zmrzačené postavy (postavy s chybějícími částmi těla) obvykle vypovídají o rodinných konfliktech – např. fyzicky trestané dítě zobrazí svého otce bez rukou, „aby ho nemohl bít“.[8]
 

9. Afektivita v dětské kresbě

Kresbou nebo obrazem autor zprostředkovává své osobní vidění světa a autenticky tak odhaluje svou skutečnou osobnost. Každé dítě přistupuje ke kreslení individuálně a vkládá do něho svůj osobitý rukopis.
 
Françoise Minkowska se zabývala srovnáním Van Goghových a Seuratových prací a na jeho základě určila dva hlavní typy mentálního založení člověka – typ senzorický a typ racionální. U senzorického typu převládá dynamika, připoutanost ke konkrétním věcem a k okolí. Kresby těchto lidí se vyznačují barevností, pohybem a vitalitou, obsahují množství detailů a ohraničení jednotlivých objektů nebývá zřetelné. Naproti tomu kresby lidí racionálního typu jsou charakteristické strnulostí, nehybností, sklonem k abstrakci a exaktnosti a menší barevností. Oba typy se vyskytují i v patologii – u epileptiků převládají senzorické obrázky, schizofrenici s vyhroceným nutkavým myšlením vytvářejí naopak racionální kresby. Toto rozlišení je schematické a tzv. „normálnost“ se pohybuje mezi těmito extrémy. Obecně platí, že zdravé děti kreslí barevné a optimistické krajiny, děti s podlomeným zdravím používají naopak mdlé a smutné barvy. Dítě, které je kvůli rodičovským a společenským zákazům nuceno k potlačování svého přirozeného chování, může prostřednictvím kresby odhalit svou skutečnou osobnost. Takové dítě si vymyslí zlého „dvojníka“, do něhož může promítat všechny své zakázané sklony. Vyskytují se rovněž případy, kdy dítě, žijící s rodiči v neustálém konfliktu, touží po urovnání vztahů a volí si hodného dvojníka, ve kterém vidí svůj opak.[9]
 

10. Sexualita v dětské kresbě

Podle psychoanalýzy probíhá vývoj lidské sexuality v pěti stadiích – orálním (do 1,5 roku), kdy jsou zdrojem největších slastí ústa, análním (1,5-3 roky), kdy se slast dítěte zaměřuje na anální zónu a do popředí se dostávají aktivity spojené s vyprazdňováním a zadržováním stolice, falickým (3-5 let), kdy se projevuje zvýšený zájem o genitálie, rozdíly mezi pohlavími a řeší se oidipovský komplex, latentním (5 let - nástup puberty), které je citově relativně klidné a je provázené rozvojem poznávacích procesů, myšlení a dovedností a genitálním (konečné stadium psychosexuálního vývoje), charakteristickým schopností vytvořit citový vztah k osobě opačného pohlaví.
 
Z psychoanalytického hlediska ovlivňuje dobré či špatné vyřešení těchto stadií pozdější sexuální chování, což se projevuje i v kresbách dítěte. Dítě, které se nedokázalo odpoutat od orálního stadia, kreslí většinou postavy s velkými ústy. Kresby špinavé a pochmurné, působící násilnickým dojmem, souvisejí s nevyřešeným análním stadiem. Nevyřešené genitální stadium se v kresbě projevuje různě – jednak četnými falickými symboly, dále chybami, vynechávkami nebo snížením hodnoty některého z členů rodiny. Pocity viny z masturbace se projevují absencí rukou nebo jejich deformací, homosexuální sklony mohou vést k potlačování zobrazení postav opačného pohlaví.
 
V dětských kresbách se objevuje řada sexuálních symbolů – na jedné straně jsou to falické symboly, vesměs špičaté předměty (tyč, špičatý klobouk, dýmka, hůl, zbraně ad.), na druhé pak ženské sexuální symboly (země, slunce, voda, duté a zaoblené předměty). Pokud dítě kreslí postavy proporčně správně, nedeformuje jim ruce a specifikuje jejich příslušnost k pohlaví, lze říci, že přijímá svou sexualitu vyhovujícím způsobem. Má-li dítě potíže s nakreslením postavy opačného pohlaví, nebo ji dokonce odmítá zobrazit, jde zřejmě o nevyřešený oidipovský komplex, který může být zdrojem sexuálních poruch.[10]
 

11. Kresby postižených dětí

Kreslí všechny děti, a dokonce i nevidomé. Každé postižené dítě vnímá svět svým vlastním způsobem. Obrázky těchto dětí nesou stopy omezených možností jejich vnímání. Příčiny postižení mohou být různé, v zásadě se rozlišují na dvě skupiny. Exogenní příčiny mají kořeny v traumatech, k nimž došlo v prenatálním nebo postnatálním stavu (anorexie, respirační a kardiovaskulární poruchy nebo komplikace ad.). Endogenní příčiny jsou zejména dědičné nemoci, které mohou zasáhnout pohybový aparát, srdce, dýchací ústrojí a mozkové funkce.
 
Na kresbách sluchově postižených dětí je na první pohled zarážející to, jakou důležitost přikládají uším. Jejich postavy mívají mohutný vzhled, připomínají zdi nebo patníky, což prozrazuje špatnou komunikaci s vnějším světem. Zrakově postižené dítě cítí také potřebu něco nakreslit. Výsledkem je bez ohledu na věk jakási čmáranice, ve které nelze hledat žádný záměr, ať už jde o tvary nebo barvy. Obecně platí, že nevidomé dítě u kreslení dlouho nevydrží, protože dvojrozměrné obrázky pro něj nemají žádný význam. Naopak práce s modelovací hmotou mu umožňuje rozvíjet svůj hlavní smysl – hmat. Na všech obrázcích, jejichž tvůrci trpí smyslovým postižením, mívají postavy zvýrazněné problémové místo, nebo bývá toto místo naopak skryté. U slabozrakých dětí se objevují buď obrovské oči v silných brýlích, nebo oči malinké. Velmi důležitá je u nich úloha nosu, který je často znázorňován jako silný a velký se dvěma obrovskými nosními dírkami, což může být způsobeno zvýšeným vnímáním jeho plasticity.
 
U všech motoricky postižených dětí není dobře utvořeno tělesné schéma (představa o vlastním těle). V počátečním období si dítě s pohybovým handicapem své postižení uvědomuje, což ho často brzdí natolik, že odmítá své tělo zobrazovat. Pokud mezi dítětem a okolím panují harmonické vztahy, postupně se se svým postižením smíří. Ve třetí etapě se dítě svému handicapu zcela přizpůsobí a jeho obrázky se začínají podobat obrázkům „normálního“ dítěte. Stejně jako u smyslově postižených dětí jsou na obrázcích oblasti postižení buď zvýrazněné, nebo potlačené.
 
Při mentálních poruchách se objevuje zřetelný rozdíl mezi endogenními a exogenními příčinami. Zatímco v případě dědičné mozkové choroby se dítě vyvíjí harmonicky, při postižení exogenního původu dochází k disharmonickému vývoji dítěte, které jako by si původ své poruchy uvědomovalo a snažilo se s ní bojovat. Psychotické dítě trpí poruchami vnímání, myšlení a emocí, je uzavřené do sebe a žije ve vlastním vnitřním světě. Technika jeho kresby je instinktivní, nad listem papíru nepřemýšlí a postupuje vždycky stejně. V kresbě se objevují některé charakteristické detaily – spirály, čáry připomínající koleje, žebříky, schodiště, ploty, pavučiny. Kreslí-li takto postižené dítě předměty, staví je vedle sebe bez jakékoli souvislosti a jeden od druhého odděluje, čímž dává najevo svůj pocit odtržení od světa. Jeho kresby působí strnule a témata bývají agresivní (divoká zvířata, lebky, zříceniny, povodně apod.). Svůj výtvor chce zpravidla nějakým způsobem „uzavřít“, a tak ho mnohdy zabaluje dalším listem papíru nebo zajišťuje svorkami, provázky či lepicí páskou. Kresba mentálně postiženého dítěte s lehkou retardací je charakteristická převahou konkrétního myšlení a egocentrismu nad abstraktním uvažováním a objektivitou. Při stejné míře inteligence závisí vývojové pokroky těchto dětí na jejich adaptačních schopnostech a na jejich rodinném zázemí. Kresba mentálně postiženého dítěte, které dosáhlo například úrovně 6 let, však zdaleka neodpovídá kresbě zdravého šestiletého dítěte. Grafický projev je sice primitivní, ale může zůstat harmonický. Většinou dochází ke stlačení obrázku do spodní části papíru, rukopis je chudý a určující znaky předmětů jsou nekompletní nebo mylné.[11]
 

12. Testy pracující s kresbou

Test rodiny
Nejrozšířenější test rodiny se skládá ze dvou částí. Na první papír kreslí dítě „rodinu“ bez jakéhokoli upřesnění, na druhý papír potom „svou rodinu“. První rodina je rodinou ideální, jak si ji dítě ve své fantazii představuje (A. Porot), druhá rodina je rodina, kterou zná z vlastní zkušenosti (L. Corman). První rodina je rodina ideální, jakou si dítě představuje u ostatních, druhá rodina bude představovat spíše tu, s níž má vlastní zkušenost.
 
Jiným testem nazvaným „Naše rodina“, který se skládá pouze z jedné části, se zabývá ve své knize T. Novák. Dítě na pokyn „Nakresli obrázek, který by vyjadřoval život celé vaší rodiny“ vypracuje kresbu, při jejíž interpretaci je kladen důraz na slova „život“ a „celé“. Nejprve se hodnotí celkový dojem – kdo je zobrazen, kdo ne, co kdo dělá, jak jsou nakreslena zvířata, předměty, umístění na ploše).
 
Neexistence osob v kresbě bývá interpretována jako projev citového strádání. Velikost postav zpravidla vyjadřuje, jak významné pro dítě jsou; může naznačovat i míru sebevědomí zobrazeného člověka očima dítěte. Důležité je také pořadí, v jakém jsou postavy kresleny – ukazuje, jak dítě vnímá pozici dotyčného v rodině. Zobrazení postavy zepředu vypovídá o extroverzi, zobrazení zezadu bývá projevem agresivity, symbolickým trestáním nebo snahy o odstranění dotyčného z rodiny. Otočení na jinou stranu než ostatní naznačuje buď izolaci, nebo nezájem o rodinu. Výraz tváře do určité míry odráží náladu, kterou dané osobě dítě připisuje jako převládající. Jednotlivé části těla je možné interpretovat stejným způsobem jako kresby lidské postavy.
 
Šrafování a stínování je projevem napětí, jak ve vztahu k dané osobě, tak vůči celé rodině. Zvláštní pozornost věnovaná některé části kresby nebo nápadné gumování znamená konflikt související s danou osobou, příp. částí těla. Gumování bývá navíc projevem úzkosti a nejistoty.
 
Kresby rodiny bývají zpravidla kresleny tužkou, pokud však použijeme pastelky, dojem z kresby se tím výrazně umocní. Dobře adaptované děti používají obvykle tři a více barev, extroverti volí barev více (většinou teplých), introverti méně (většinou studených). Děti v horším zdravotním stavu nebo ve stresu se kloní častěji k fialové, šedé a černé než k ostatním barvám.[12]
 
Test barev
V testu „malby prstem“, který sestavil v roce 1930 Shaw, může subjekt pracovat s barvou buď celýma rukama, nebo ji nabírat jen špičkami prstů. K dispozici má modrou, zelenou, červenou, žlutou, hnědou a černou barvu a při jednom sezení vytvoří 3-8 obrázků. Extrovert používá mnoho jasných barev, osoby s depresivními sklony malují smutnými, ponurými odstíny. Manipulace s barvami umožňuje řešit některé konflikty převážně z análního období.
 
Test stromu
Test stromu sestavili přibližně ve stejné době J. N. Buck a K. Koch a rozpracovala ho Renée Stora. Zadání testu se skládá ze čtyř částí – úkolem je nakreslit libovolný strom kromě jedle (vypovídá o chování v neznámém prostředí), jiný libovolný strom, opět kromě jedle (prozradí více informací o subjektu), vysněný strom (odhalí neuspokojené tendence) a jakýkoli strom při kresbě se zavřenýma očima (naznačuje těžké prožitky z dětství). Testem stromu lze rovněž odhalit neurotické stavy.
 
Test Kinetic Family Drawing (KFD)
Tento americký test vypracoval v roce 1970 R. C. Burns a S. H. Kaufman. Spočívá v tom, že dítě dostane za úkol nakreslit každého člena rodiny při nějaké činnosti. Takovýmto způsobem lze odhalit fungování vztahů v rodině. Ve Spojených státech se test používá také v případech, kdy je možné předpokládat týrání dítěte.
 
Test postavy
Test vypracovaný F. Goodenough (u nás přepracován na Test kresby lidské postavy – Šturma, Vágnerová) se dá použít u dětí v mentálním věku 3-13 let a je zajímavý z hlediska vývoje intelektu. Každému věku odpovídá určitý typ postavy. Test spočívá v tom, že dítě má nakreslit postavu („pána“), která je potom vyhodnocena podle tabulky, bodující výskyt konkrétních prvků postavy. Nevýhodou tohoto testu je, že do něj vstupují citové faktory, které mohou výsledky zkreslit.
 
Postava v dešti
Test „Postava v dešti“, sestavený ve Spojených státech E. F. Hammerem, spočívá v tom, že subjekt má nakreslit nejprve nějakou postavu a následně tutéž postavu v dešti. Díky dešti se stává okolí stresujícím a subjekt, zbaven svých obranných mechanismů, v kresbě odhalí to, jak se ve skutečnosti cítí.
 
Test čmárání
Tento test, sestavený L. Cormanem, se používá při zkoumání více či méně zvládnutých oidipovských situací a lze ho uplatnit jak u dospívajících, tak u dospělých. Bílá plocha papíru představuje životní prostor, který subjekt vyplní čarami tak, jak to odpovídá možnostem rozvoje v jeho životě. Při testu je subjekt požádán, aby napsal své jméno doprostřed papíru. Plocha pod jménem vyjadřuje oblast pudu sebezáchovy, plocha nad jménem je zónou expanze. Ten, kdo úspěšně zvládl svou oidipovskou situaci, využije ke čmárání celé plochy papíru. Pokud zůstane horní část prázdná, svědčí to o zábranách v soupeření s otcem. Test je však mnohdy nutné několikrát opakovat, aby bylo možné diagnózu s jistotou potvrdit.
 
Test lidské postavy a porucha sexuální identity
Při tomto testu dostane dítě list papíru, na který má nakreslit lidskou postavu, jejíž pohlaví není upřesněno. V druhé fázi kreslí dítě postavu opačného pohlaví, než je postava na prvním obrázku. Na první obrázek dítě zpravidla nakreslí osobu stejného pohlaví, jako je ono samo – v podstatě se jedná o projekci vlastního těla. Děti, které mají problémy se sexuální identitou, kreslí vesměs jako první osobu opačného pohlaví nebo osobu s bezpohlavními rysy. V tomto testu hrají významnou roli také vynechané a přeškrtané části.
 
Nový projektivní test: Metoda Davido-CHaD
Při metodě Davido-ChaD je potřeba získat od dítěte 4 kresby – kresbu z dětství (C), kterou dítě nejčastěji dělalo, když bylo menší, dále kresbu rukou (Ha), kde instrukce zní „Nakresli ruce, nakresli jich, kolik chceš a v jaké pozici chceš“, dále kresbu ruky, která vadí (D) – ruky, která je na obtíž nebo dotírá, a nakonec volnou kresbu (FD), obrázek, jaký dítě kreslí nejčastěji v době, kdy je test prováděn. Instrukce jsou formulovány co nejvolněji, dítě má k dispozici pastelky a černou tužku, nemá pravítko ani gumu. V projevu má naprostou svobodu. Pomocí čtveřice obrázků je pak možné sestavit úspěšnou diagnózu. Kresba z dětství umožňuje odhalit, zda se v dětství vyskytl nějaký konflikt; kresba rukou zobrazuje ruce dítěte – čím jsou alegoričtější, tím je patologie závažnější; kresba ruky, která vadí, může naznačit známky patologie nebo týrání; volná kresba se porovnává s kresbou z dětství ze dvou hledisek – pokud je regresivní, svědčí to o výskytu určitého konfliktu, pokud je vývojově zralejší, lze předpokládat, že byl konflikt úspěšně vyřešen. Chronologické seřazení čtyř obrázků umožní získat obraz o tom, čím dítě bylo, čím se stalo, čím by se mohlo stát a čím momentálně je. Při interpretaci jsou zohledňovány proporce objektů a jejich rozmístění na ploše papíru, kvalita a druh čáry, použití barev, časová prodleva před nakreslením rukou nebo ruky, která vadí, a spojitost mezi kresbou a komentářem dítěte.[13]
 
Test hvězd a vln
Test hvězd a vln je metoda originálně vytvořená Avé-Lallemant na základě její grafologické a grafognostické zkušenosti. Nejjednodušší instrukce testu zní „Nakresli hvězdy na obloze nad vlnami na moři“. Autorka testu má zkušenost s jeho využitím ve čtrnácti zemích rozličných kultur. Test umožňuje odlišit tři Heissovy charakteristiky písma (pohyb ve vlnách, zvládnutí tvaru ve hvězdách, pojednání prostoru ve vzájemném uspořádání obou v jeden celek) a kromě toho lze jeho prostřednictvím odhalit hlubinně psychologické (symbolické) aspekty osobnosti.[14]
 

13. ZÁVĚR

V dětské kresbě se odráží osobnost dítěte, jeho vztahy a citové prožitky; kresba je zároveň výpovědí o jeho vitalitě a emocionalitě, o aktivitách a zájmech, odhaluje však i obsahy, které jsou ukryté hluboko v nevědomí. Odborníci, kteří pracují s dětmi, stále hledají klasifikační pomůcky, které by jim umožnily snadno a účinně rozpoznat vývojový stupeň a emoční stav dítěte. Většina v současnosti využívaných pomůcek se však opírá především o verbální komunikaci, která se u dítěte teprve vyvíjí, a proto je pro ně často nezvládnutelné své emoční prožitky vyjádřit slovy. Výtvarný proces dítěti umožňuje využít neverbální a symbolickou řeč, pomocí které může – byť i nevědomě – vyjádřit své niterné pocity, přání, obavy a představy.[15] Kresba přináší mnoho výhod – děti snadněji zaujme, pomáhá jim hravou, uměleckou formou odblokovat traumata, která prožily, a uvolňuje jejich vnitřní napětí.[16] Přestože neexistují žádná jednoznačně a pevně daná pravidla interpretace dětské kresby, je zřejmé, že dětská kresba je jedním z nejlepších způsobů, jak pootevřít bránu do dětské duše.
 

POUŽITÁ LITERATURA

BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu.
Brno: Masarykova univerzita, 1999. 132 s. ISBN 80-210-2079-2
 
CASE, C., DALLEY, T.: Arteterapie s dětmi.
Praha: Portál, 1995. 175 s. ISBN 80-7178-065-0
 
DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte.
Praha: Portál, 2008. 205 s. ISBN 978-80-7367-415-1
 
KUCHARSKÁ, A.; MÁJOVÁ L.: Dětská kresba v psychologickém výzkumu.
Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2005. 96 s. ISBN 80-7290-217-2
 
NOVÁK, T.: Co dítě sděluje, když nakreslí svou rodinu: příručka pro využití dětské kresby „Naše rodina“ a „Začarovaná rodina“ k poznání rodinných vztahů dítěte.
Olomouc: Rubico, 2004. 48 s. ISBN 80-7346-037-8
 
PETERSON, L. W., HARDIN, M. E.: Děti v tísni : příručka pro screening dětských kreseb.
Praha: Triton, 2002. 141 s. ISBN 80-7254-237-0
 
 
 
1 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 13-17. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
2 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 21-28. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
3 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 97-98. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
4 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 29-32. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
5 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 35-38. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
6 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 39-52. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
7 BABYRÁDOVÁ, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu. Brno: Masarykova univerzita, 1999. s. 57-61. ISBN 80-210-2079-2
 
 
8 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 53-58. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
9 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 79-83. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
10 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 85-93. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
11 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 111-121. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
12 NOVÁK, T.: Co dítě sděluje, když nakreslí svou rodinu : příručka pro využití dětské kresby „Naše rodina“ a „Začarovaná rodina“ k poznání rodinných vztahů dítěte. Olomouc: Rubico, 2004. s. 9-15. ISBN 80-7346-037-8
 
 
13 DAVIDO, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2008, s. 38, 42-43, 60, 68-69, 87, 91. ISBN 978-80-7367-415-1
 
 
14 KUCHARSKÁ, A.; MÁJOVÁ L.: Dětská kresba v psychologickém výzkumu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2005. s. 6. ISBN 80-7290-217-2
 
 
15 CASE, C., DALLEY, T.: Arteterapie s dětmi. Praha: Portál, 1995. s. 12. ISBN 80-7178-065-0
 
 
16 PETERSON, L. W., HARDIN, M. E.: Děti v tísni : příručka pro screening dětských kreseb. Praha: Triton, 2002. s. 17. ISBN 80-7254-237-0