Etika smrti a umírání

Poprvé jsem byla se smrtí blízkého člověka konfrontována ve svých jedenácti letech při úmrtí mého dědečka, který byl nucen strávit poslední dny svého života v nemocnici. Nejživější vzpomínka, kterou si z těchto dnů pamatuji, je, že jsem chtěla ještě dědečka naposledy vidět a rozloučit se s ním, ale tehdejší nesmyslná pravidla nemocničního řádu mi to znemožnila – děti do 14 let věku měly totiž zakázáno navštěvovat nemocné.

1. Úvod

Po smrti dědečka si naše rodina vzala babičku k sobě a po následujících patnáct let jsem s ní žila v jedné domácnosti. Poslední tři roky jejího života bydlela pouze se mnou a mým přítelem, a společnými silami rodinných příslušníků a obětavé zdravotní sestry jsme se o ni starali. Díky této péči nemusela být hospitalizována a své poslední dny mohla prožít obklopena láskou v kruhu svých nejbližších.
 
Kromě své vlastní osobní zkušenosti jsem před několika lety navštěvovala přednášky profesorky lékařské etiky Dr. Heleny Haškovcové na Fakultě humanitních studií UK v Praze, které byly velmi zajímavé a přínosné. Tuto práci bych proto ráda pojala jako příležitost k rozpracování některých nejdůležitějších otázek týkajících se problematiky smrti a umírání.
 

2. Strach ze smrti

Strach ze smrti je emocí se specifickým obsahem, protože hodnota života je obecně považována za základní podmínku možnosti uspokojovat ostatní potřeby. Smrt v nás vyvolává nejen strach z neznámé situace, ale i úzkost z ohrožení něčím nepoznaným. Charakteristické znaky strachu ze smrti vycházejí z postoje ke smrti, který má tři složky – citovou, kognitivní a konativní.
 
Citová složka postoje ke smrti znamená zpravidla prožitek strachu a úzkosti. Představa umírání a smrti v nás vyvolává hrůzu a odpor, protože symbolizuje něco negativního, čemu je nutné se vyhnout. Zároveň ale umírající lidé vzbuzují i soucit, a tak výsledným prožitkem je citová ambivalence v postojích, která spojuje pozitivní emoce s negativními. Kognitivní složka postoje ke smrti je tvořena především vědomostmi o umírání a vlastní zkušeností se smrtí. U většiny laické veřejnosti je však slabá. Značná část lidí vytěsňuje v rámci obranných mechanismů myšlenky na smrt a odmítá se k tomuto tématu jakkoli vyjadřovat. Tento způsob obrany vede k nedostatku informací a zkušeností, a tím i k převaze emocionality v postoji ke smrti. Konativní složka postoje ke smrti představuje vlastní chování člověka, které z tohoto postoje vyplývá. Reálná zkušenost se smrtí člověku brání v nasazení běžného obranného mechanismu vytěsněním; konfrontace se skutečností pak přináší zásadní změny v hierarchii životních hodnot, osobních cílů, psychických potřeb i mezilidských vztahů.
 
Strach ze smrti je velmi náročná zátěžová situace, která přináší deprivaci mnoha základních psychických i biologických potřeb a nejrůznější frustrace. Člověk se proti strachu ze smrti, který pociťuje, a proti své neschopnosti hrozící nebezpečí smrti včas rozpoznat, psychicky brání. Využívá k tomu různých obranných mechanismů, jimiž se alespoň do jisté míry snaží udržet duševní rovnováhu. Tyto obranné tendence mají buď charakter útoku – boje s potenciálním nebezpečím, nebo častěji úniku před ohrožením. Každý člověk si na základě svého temperamentu, osobního tempa a emočního naladění volí obranný mechanismus, který se pro něho stane typickým v jakékoli náročné životní situaci.
 
Mezi aktivní obranné mechanismy, které se objevují jako reakce na strach ze smrti, patří agresivita, zaměřená proti zdánlivým viníkům (např. lékařům). Obrana zvýšenou aktivitou, která snižuje strach a vnitřní napětí, může být zaměřena na hledání alternativních možností léčby. Mezi pasivnější varianty obrany patří všechny mechanismy vedoucí k úniku ze situace, se kterou se člověk není schopen vyrovnat – např. popření a vytěsnění reálné situace z vědomí (únik do fantazie, substituce, fixace na medikaci). Další formou obrany je rezignace, kdy se pacient smíří s představou vlastní smrti. Rezignace bývá obvykle doprovázena depresí či apatií, v některých případech dojde ke ztrátě zájmu o cokoli, zejména u starých a dlouhodobě nemocných. Obrana regresí (přesun na závislejší úroveň) se projevuje tendencí hledat oporu v autoritě – zpravidla lékaře, kterého nemocný považuje za všemocného, a tím se sám zbavuje zátěže vlastní odpovědnosti a bezmocnosti v dané situaci. Únik do izolace mívá podobu odmítání kontaktu a uzavření se do sebe a je často spojen s rezignací a apatií.
 
Jednotlivé obranné mechanismy se mohou u nemocného střídat. Strach ze smrti mívá různou podobu v závislosti na závažnosti onemocnění, může se však objevit i ve formě fobie – tzv. thanatofobie, kdy je neopodstatněný (člověk není nemocný ani příliš starý, aby bylo možné předpokládat, že brzy zemře). Nezávisle na tom, zda je strach ze smrti reálný, ovlivňuje prožívání a chování nemocného. Přestože reakce na tuto situaci mohou být neúnosné, nemělo by se zapomínat, že trápení prožívá i sám pacient, kterému by měla být v tomto ohledu poskytnuta pomoc.[1]
 

3. Umírání a smrt ve stáří

V minulých dobách lidé často umírali při epidemiích a smrt byla běžnou součástí života každé rodiny. Ještě v 18. století byly dvě třetiny úmrtí vázány na dětský věk a smrti ve stáří se dočkalo jen asi 6 % populace. S rozvojem medicíny a zavedením očkování se podařilo, zejména v Evropě a Spojených státech, spoustu nemocí vymýtit. Díky stále účinnější lékařské péči se lidská úmrtnost snižuje, lidé se dožívají vyššího věku a roste počet seniorů, kteří se musejí vyrovnávat s potížemi spojenými se stářím.[2]
 
V současné době se řada lidí domnívá, že stáří a smrt k sobě logicky patří. Smrt ve vyšším věku nemusí bezprostředně hrozit, ale může kdykoliv nastat. Společenské vnímání stáří se tedy oproti minulosti zásadně změnilo. Zapomíná se, že značná část starých lidí je soběstačná a zdravá a je s kvalitou svého života spokojena. Stáří je však především individuální záležitostí, neboť každý jedinec mu vtiskuje osobitou tvář. Postoje starých lidí k realitě smrti jsou velmi různorodé. Když je život pěkný, nechce se ani ve stáří zemřít. Akceptace smrti je ovlivněna také osobní filozofií – někdo věří v posmrtný život a ráj v nebi, někdo před smrtí bilancuje, utěšuje se nadějí, že nebude zapomenut, povzbuzuje se myšlenkou na zachované dílo, někdo svou blížící se smrt nahlíží jako úlevu pro zbytek rodiny.
 
Většina starých lidí touží zemřít rychle, klidně a nejlépe ve spánku. Mnoho jich však odchází při změněném vědomí. I ve stáří existuje náhlá smrt při plném vědomí, ale také dlouhotrvající chronické umírání. Při vleklých vyčerpávajících chorobách se často stává, že nemocní ztrácejí vůli k životu. Psychická zátěž se promítá do fyzického stavu, a proto pacient, který se rozhodl nežít, může skutečně zemřít. Umírání a smrt starých lidí jsou v současné době neúměrně institucionalizovány, což znamená riziko dehumanizace.[3] S těžce nemocným člověkem se často zachází jako s nesvéprávnou osobou – přestože je mu poskytována veškerá lékařská péče, jen málokdy je vnímán jako lidská bytost.
 
Umírání je osamělé a neosobní – místo v kruhu nejbližších tráví umírající své poslední dny ve společnosti cizích profesionálů. Tento odměřený, neosobní přístup je zoufalým pokusem o popření blížící se smrti, která nás děsí, znepokojuje a připomíná nám konečnost našeho vlastního života.[4]
 

4. Změny v postojích ke smrti a umírání

Nejintenzivnější existenciální zkušeností smrti není představa vlastní smrti nebo konfrontace s hranou smrtí v médiích, ale smrt milovaného člověka. Způsob, jakým člověk přejímá odpovědnost tváří v tvář této zkušenosti smrti, úzce souvisí se společenskými interpretačními vzorci smrti. Phillipe Ariès se ve svých studiích k dějinám smrti pokusil popsat změnu postoje člověka ke smrti na základě čtyř základních hledisek – vědomí člověka o sobě samém, obrana před nepřátelskými přírodními mocnostmi, víra v posmrtný život a otázka souvislosti mezi zlem a smrtí.
 
Smrt ve starověku nebyla stejně jako život záležitostí týkající se pouze jednotlivce, ale celého společenství. Obřady a rituály posilovaly jejich vzájemné vazby a dodávaly sílu v boji proti nepřátelským přírodním mocnostem. Smrt byla blízká a důvěrná. Ve středověku došlo k individualizaci smrti, která se zpočátku prosazovala mezi elitami. Mělo se za to, že v hodině smrti by měl člověk bilancovat a zodpovídat se za svůj život Stvořiteli. Lidé se smrti bránili zavedením nových smutečních obřadů. Od 16. století se v souvislosti se vznikem přírodních věd začaly objevovat úspěchy v boji proti nepřátelským silám přírody, které dávaly naději na „technické zkrocení smrti“. Třicetiletá válka znamenala vraždění ve velkém měřítku, takže ti, kdo přežili, byli konfrontováni s hromadnou smrtí svých bližních. Jestliže byla v dřívějších dobách smrt individualizována, v 18. století byla navíc ještě privatizována a v romantismu estetizována. Romantická oslava smrti předpokládala, že smrt nemusí být nutně spojována se zlem. Plně privatizována byla smrt v 19. století v rámci společenské změny, která vedla k oddělení soukromé a veřejné sféry. Ve 20. století dosavadní tendence pokračovaly, ale často vyústily ve svůj opak – z krásné romantické smrti se stala smrt ošklivá; nemoci, umírání a smrt se už nedávaly do souvislosti se zlem, ale zkušenost viny vystřídal stud. V boji se smrtí získala značný význam medicína, která jako přírodní věda považovala smrt za svou porážku. Smrt byla vytěsněna a co nejvíce se o ní mlčelo.
 
V současné době se o smrti hodně mluví, empirické vědy se snaží vystopovat zákonitosti při umírání a umíráním a smrtí se zabývají stále více i vědy duchovní. Existuje mnoho přístupů k výkladu smrti, ale všechny se shodují v jednom bodě, jímž je humanizace smrti. Podle statistik se nyní sice dožíváme o dvacet let více, než tomu bylo před několika generacemi, ale mnoho lidí umírá vyřazených ze životního společenství dlouho před smrtí fyzickou tzv. smrtí sociální. Medicína se snaží co nejvíce oddálit smrt, ale mnohdy na úkor důstojného konce. Místo úlevy lidským porozuměním a empatií se umírajícím dostává jen úlevy napojením na přístroje a podáváním léků. Podprahově se rozšiřuje jakási iluze o společnosti, v níž lidé netrpí bolestmi a je překonána lidská konečnost, aniž by bylo třeba klást další otázky.[5]
 

5. Reakce na smrt

Když se lidé dozvědí o nevyhnutelné smrti někoho blízkého, reagují nejrůznějším způsobem – jsou v šoku, odmítají tomu uvěřit, mají strach, cítí hněv nebo zármutek. Často se v nich všechny tyto emoce mísí a oni si v duchu kladou otázku, jak se zachovat. Pochybnosti, které pociťují, jsou logické, protože smrt již dávno nepovažujeme za něco, co k životu neodmyslitelně patří, ale za děsivého a nevítaného hosta. Mnoho lidí dnes ztratilo blízký, častý a přirozený kontakt s umíráním a na rozdíl od předchozích generací se nenaučili, jak se chovat přirozeně ve společnosti někoho, jehož život se chýlí ke konci. Nemoc a smrt byly vypuzeny z domu do nemocnic a pečovatelských domů. Péči poskytují profesionálové a příbuzní jenom přihlížejí. Jakožto diváci se lidé musejí vyrovnat se zármutkem pramenícím z vědomí, že někdo, koho mají rádi, umírá, a navíc se s tím musejí vyrovnat ve stavu nejistoty – nevědí, co, jak a kdy mají dělat. Většina lidí zná smrt jenom z filmů, kde je pojednána náležitě dramaticky a ve zkratce. Ve skutečném životě však smrt není záležitostí jen pár minut nebo hodin, ale postupným procesem, který může trvat celé týdny, měsíce nebo i roky. Když se rodinní příslušníci starají o někoho, kdo je jim blízký, vidí ho ve vzpomínkách takového, jako býval dřív. Teď ho ale před sebou vidí změněného a obávají se dalších, ještě horších změn – a také trpí. Pro nezkušeného laika může být pouhé pomyšlení na péči o umírajícího v domácím prostředí děsivé, ale tu nejlepší péči mu zpravidla dokáže poskytnout právě rodina a přátelé.
 
Podle doktorky Kübler-Rossové prochází umírající pěti fázemi, které mohou přicházet v různém pořadí – popření, hněv, smlouvání, deprese, smíření. Popření vzniká ze šoku a dochází k němu, když člověk odmítá přijmout skutečnost. Když se člověk dozví něco příliš bolestného, nedokáže se s tím hned srovnat, a tak použije popření k tomu, aby získal čas. Většina lidí postoj popření opustí ve chvíli, kdy se jejich stav zhorší a oni zeslábnou, ale mnozí se dlouho zmítají mezi popřením a smířením. Projevy popření bychom měli respektovat a nevyvracet je, ale rozhodně je neposilovat.
 
Umírající mohou pociťovat hněv, který může být směřován na nejrůznější objekty. Pokusy vymluvit nemocnému jeho hněv k ničemu nevedou, a navíc mohou pacientovy pocity ještě zhoršit. Užitečnější je snažit se najít příčinu jeho hněvu. Hněv může vyrůstat ze strachu nebo z pocitu, že udržování při životě pomocí přístrojů jen prodlužují jejich utrpení. Mnoho záporných emocí vzniká, když si člověk uvědomí, co všechno umíráním ztrácí. Různé životní zkušenosti přinášejí různé obavy a otázky, a proto znalost osobní historie člověka a jeho životního názoru může být při zjišťování těchto obav velkou výhodou.
 
Smlouvání ve spojení s umíráním lze nejlépe pochopit při představě dítěte, kterému se večer nechce do postele. Někteří umírající dělají totéž, když se snaží oddálit nevyhnutelné – smlouvají s kýmkoli, o němž si myslí, že má moc jim o něco prodloužit život. Celá řada smlouvání se točí kolem léčby, ale většina smlouvání zůstane bez povšimnutí, protože umírající si to zpravidla nechávají pro sebe.
 
Deprese umírajícího člověka vzniká ze zármutku. Umírající truchlí pro něco, co je nenávratně ztraceno. Jejich smutek má však dvě části – jednak jsou zarmouceni kvůli tomu, co ztratili v důsledku choroby, jednak kvůli tomu, o co přijdou, až zemřou. Snad každý člověk má nějaké sny a plány do budoucna. Ve chvíli, kdy si však uvědomí realitu blízké smrti, musí o všech těchto možnostech přestat uvažovat. Pocity smutku a deprese umírajících musejí být přijímány vážně a nesmějí se zlehčovat. Nejlepší, co je možné v takové chvíli udělat, je vyslechnout nemocného a snažit se mu porozumět. Často ani není potřeba slov.
 
Smíření je pocit pokojné rezignace, který obvykle nastupuje až ve chvíli, kdy se smrt doopravdy přiblíží. Typickým jevem je, že nemocní mívají krátká období, kdy jsou se vším zdánlivě smířeni, ale potom náhle v jediném okamžiku přeskočí do zcela jiného emocionálního postoje. Když u umírajícího nastane stav smíření, zpravidla má už jen velmi málo potřeb a stačí mu přítomnost jednoho nebo dvou pro něj nejdůležitějších lidí. Vnitřní klid člověka smířeného se smrtí může být uklidňující, ale smíření s sebou často také přináší nezájem a lhostejnost, jako by se umírající odtahoval i od těch, kteří jsou mu nejbližší. Zúčastnění by si to měli uvědomit, jinak to pro ně může být velmi bolestné.
 
Lidé, kteří tráví čas s umírajícím, by měli na jeho pocity reagovat především zachováním klidu. Nemá smysl se snažit nemocnému pomáhat překonat jednotlivé fáze, aby dosáhl smíření. Všechny tyto fáze jsou normální a předem odhadnutelné reakce na celý proces. Důležité je naslouchat a přijímat. Mnoho umírajících prožívá pocit osamění nejen proto, že za nimi nikdo nechodí, ale také kvůli tomu, jak se chovají některé návštěvy. Zpravidla je zahrnou prázdným bezobsažným hovorem, kterým vědomě či nevědomě chtějí zabránit, aby umírající mluvili o věcech, které jim leží na srdci. Svět umírajících se zužuje na několik nejdůležitějších vztahů a myšlenek na postup vlastní nemoci. Pokud nedostanou prostor promluvit o svých pocitech, trpí osaměním, přestože jsou obklopeni milujícími lidmi, kteří o ně mají starost. Pocit izolace a odvržení, který v nich vyrůstá, se odrazí v záštiplném a hněvivém chování.
 
Mluvit o smrti patří k těm nejtěžším úkolům. Lidé si často myslí, že když se zmíní o smrti, nemocného tím jenom rozruší. Na druhou stranu přílišné vyhýbání se tomuto tématu může být vnímáno jako lhostejnost a nezájem. Pokud pacient uvěřil ve správnost diagnózy, učí se žít s nemocí a připravuje se na smrt, lze z toho vyvodit, že by mu pomohlo toto téma otevřít. Na druhé straně ale nemusí být na podobný hovor připraven nebo dostatečně silný, nebo chce hovořit raději s někým jiným. Proto je důležité toto téma nikomu nevnucovat, ale ani před ním neuhýbat. Jedním ze způsobů, jak začít hovor o smrti, je dát nemocnému najevo svůj zájem. Často se hůře promíjí, když člověk neřekne nebo neudělá vůbec nic. Umírající potřebuje společnost někoho, kdo mu bude naslouchat, bude se snažit pochopit jeho situaci a i nadále bude nabízet lásku a přátelství, byť tváří v tvář smrti.[6]
 

6. Paliativní medicína

Paliativní neboli útěšná medicína představuje ucelený systém pomoci umírajícím a jejich rodinám. Kromě specializované péče pro umírající, která v sobě zahrnuje fyzický, psychologický, sociální a duchovní aspekt, je její součástí i péče o pozůstalé po smrti pacienta.[7] Zaměřuje se na léčbu a péči o nemocné s pokročilým onemocněním, kdy délka jejich života je omezená, a proto je důraz kladen na kvalitu života a na celostní přístup k nemocnému i k jeho rodině. Podle Světové zdravotnické organizace je „…paliativní medicína léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.“
 
Paliativní péče je poskytována ve zvláštních zařízeních, která se nazývají hospice (angl. útulek, útočiště). Termín byl původně používán ve středověku pro tzv. domy odpočinku, které vyhledávali především poutníci. Středověký hospic poskytoval v elementární úrovni vše, co můžeme moderní terminologií nazvat bio-psycho-sociálním a duchovním komfortem. Hospice později přirozeně zanikly a myšlenka na ně ožila teprve v 18. století, kdy byla v Dublinu otevřena zvláštní nemocnice pro umírající. Rozvoj specializovaných zařízení pro umírající nastal až ve 20. století.
 
Hospicové zařízení se zpravidla skládá z poměrně malé lůžkové části (obvykle 25 lůžek) a ze stacionáře, jehož činnost bývá rozsáhlá a je kombinována s agenturní domácí péčí. V hospicích se obvykle nachází také vzdělávací centrum s poradnou. Do hospice jsou přijímáni nemocní, které postupující nemoc ohrožuje na životě, kteří potřebují intenzivní paliativní léčbu a péči, a současně není nutná hospitalizace v nemocnici a nestačí nebo není možná domácí péče. Do hospice se neodchází jednou pro vždy. Při včasném zařazení do hospicového programu lze předpokládat, že nemocný se po zlepšení stavu vrátí domů.[8]
 
Hospicová péče má tři základní formy – domácí, stacionární a lůžkovou hospicovou péči. Domácí hospicová péče je pro nemocného ideální, ale ne vždy dostačující. Není možná tam, kde schází rodinné zázemí, rodina se dlouhou službou unaví a vyčerpá, v rodině se vyskytne další závažný problém, ošetřování je příliš odborně náročné a rodina je již nezvládá. Dalším problémem může být malý nebo nevyhovující bytový prostor nebo chybějící dostupné odborné zařízení, poskytující domácí péči.
 
Stacionární hospicová péče (denní pobyty) oddaluje hospitalizaci a umožňuje nemocnému pobývat v domácím prostředí. Péče o nemocné ve stacionáři bývá omezena na několik hodin, nejvýše na jeden den. Tato forma je vhodná pouze pro nemocné v místě hospice nebo v jeho blízkém okolí. V určité fázi onemocnění ale může být pro některé nemocné tím nejvhodnějším řešením, a to z různých důvodů – za účelem kontroly bolesti, kterou se doma nepodařilo zvládnout, za účelem aplikace chemoterapie nebo jiné léčby, z důvodu psychoterapeutického, když rodina nechce nebo není schopna s nemocnými o jejich problémech mluvit, nebo když si rodina i nemocný potřebují na chvíli od sebe odpočinout.
 
Důvody lůžkové hospicové péče mohou být shodné jako u péče stacionární v případě, že není možné každodenní dojíždění nemocného, ať už pro jeho zdravotní stav, nebo kvůli příliš velké vzdálenosti bydliště od hospice. Většina nemocných, nejčastěji s nádorovým onemocněním, využívá hospic velmi účelně – přicházejí na krátkodobé, zpravidla opakované pobyty, zcela svobodně a dobrovolně, když sami cítí, že je to pro ně dobré. Záleží na pacientovi, zda chce v hospici pobývat se svým průvodcem nebo bez něho a jak si s rodinou dohodne návštěvy, které jsou v hospici neomezené. Pokud má návštěva zájem, může pacienta i ošetřovat. I když jsou v hospici, podobně jako v nemocnici, lékařské vizity, a navíc ještě sesterské, režim dne se v něm zásadně liší. Je-li to jen trochu možné, určuje si ho pacient sám. Nikdo ho ráno nebudí s teploměrem, spí podle své potřeby, myje se, kdy chce, jí, kdy chce, a v rámci možností i co chce. A pokud má potřebu mluvit o svých problémech, je mu vždy někdo k dispozici, a to i v nočních hodinách. Důraz je kladen na kvalitu života, a pokud není zdravotní důvod k celodennímu ležení v pyžamu, nemocný se ráno oblékne do svých šatů a může se pohybovat jak v objektu hospice, tak mimo něj. Všechny hospice mají řadu společných prostor, kde se mohou nemocní neomezeně scházet se svými návštěvami. Snahou hospice je, aby nemocnému připomínal více domov než nemocnici, a tomu je přizpůsobeno i jeho vnitřní vybavení.[9]
 
Cílem služeb paliativní péče není pouze šířit dobrou praxi v rámci jejich specializovaného sektoru, ale i ovlivňovat běžná zařízení zdravotní a sociální péče, protože většina lidí prožívá bolestnou ztrátu právě zde.[10]
 

7. Eutanazie

V kontextu úvah o umírání a smrti se nelze vyhnout problematice eutanazie, která má mnoho zastánců a stejně tak i mnoho odpůrců. Problematika eutanazie je velmi široká a pojem eutanazie souhrnně označuje celou řadu různých situací. Tradičním obsahem pojmu eutanazie je dobrá smrt (z řeckého eu – dobrý, thanatos – smrt). Ekvivalentem dobré smrti je lehká smrt, tedy taková, která přichází po dlouhém spokojeném životě, rychle a bezbolestně.
 
Díky interpretačnímu posunu se nyní pod termínem eutanazie nejčastěji rozumí smrt z milosti, kterou si většina lidí spojuje s představou aktivní eutanazie – aktu, který vykoná lékař u nevyléčitelně nemocného, trpícího nesnesitelnými bolestmi na jeho vlastní svobodnu žádost.
 
Eutanazie nevyžádaná je variantou aktivní eutanazie, kdy pacient není schopen předepsaným způsobem požádat o urychlení smrti, ale lze předpokládat, že kdyby mohl, s eutanazií by souhlasil.
 
Eutanazie nedobrovolná je nejen nevyžádaná, ale i nechtěná. V některých případech je prakticky nemožné odlišit nevyslovenou eutanazii od nechtěné.
 
Eutanazie pasivní představuje odnětí nebo přerušení léčby a dochází k ní zpravidla tehdy, když jsou vyčerpány dosažitelné formy pomoci. U pacientů napojených na přístroje existují přesná pravidla pro jejich odpojení. Vzhledem k tomu, že stále častěji dochází k tzv. dystanázii (zadržené smrti, umělému prodlužování procesu umírání), bývá pasivní eutanazie vnímána jako korelát práva na tzv. přirozenou smrt.
 
Zvláštní formu eutanazie představuje asistovaná sebevražda. V takovém případě si pacient přeje zemřít, protože je nevyléčitelně nemocný, má velké bolesti a onemocnění nemá dobrou prognózu, a žádá lékaře o radu, případně konkrétní prostředek, který by mu uspíšil odchod ze života. Akt ukončení života nevykonává lékař, ale sám pacient.
 
Prenatální eutanazie označuje interrupce ze sociálních důvodů. Mnozí odborníci toto spojení odmítají, protože v mnoha případech dítě není nevyléčitelně nemocné a ani život matky nemusí být v ohrožení. V praxi proto dává odborná veřejnost přednost používání pojmu interrupce.
 
Existence nesnesitelné bolesti, ať již fyzické nebo psychické, bývá dominantní podmínkou pro případnou eutanazii. Strach před nesnesitelnou bolestí je pochopitelný a u moderního člověka bývá panický. Většina odborníků se shoduje v tom, že drtivé množství nesnesitelných bolestí lze terapeuticky zvládnout. Práh i vnímání bolesti je individuální, a proto je nutné ke každému nemocnému přistupovat s ohledem na jeho potřeby. Pokud by se skutečně intenzivně bojovalo s nesnesitelnými bolestmi a kdyby byla fakta o jejich zvladatelnosti více známa, patrně by řady zastánců eutanazie výrazně prořídly.[11]
 

8. Závěr

Myslím si, že současná společnost postrádá dostatek úcty ke stáří a starým lidem. Mnohdy je to až zarážející, protože je zcela zřejmé, že dříve nebo později se stáří bude týkat nás všech. Vzhledem ke skutečnosti, že v posledních letech se díky rozvoji medicíny výrazně zvyšuje počet seniorů a prognózy do budoucna hovoří o globálním stárnutí populace, bude nezbytné, aby lidé svůj postoj přehodnotili a seniorům věnovali mnohem více pozornosti a péče, než je dosavadní běžnou praxí.
 

POUŽITÁ LITERATURA

HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Praha: Galén, 2000. 191 s. ISBN 80-7262-034-7
 
CALLANAN, M.: Poslední dary: jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících. Praha: Vyšehrad, 2005. 221 s. ISBN 80-7021-819-3
 
FIRTH, P.: Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. 236 s. ISBN 978-80-87029-21-3
 
KÜBLER-ROSS, E.: O smrti a umírání. Turnov: Arica, 1993. 251 s.
 
KÜBLER-ROSS, E.: Odpovědi na otázky o smrti a umírání: Etický manuál pro mediky, lékaře a sestry. Praha: Tvorba, 1995. 288 s.
 
SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo, 1995. 144 s.
 
VIRT, G.: Žít až do konce: etika umírání, smrti a eutanazie. Praha: Vyšehrad, 1998. 95 s. ISBN 80-7021-330-2
 
 
1 KÜBLER-ROSS, E.: Odpovědi na otázky o smrti a umírání: Etický manuál pro mediky, lékaře a sestry. Praha: Tvorba, 1995. s. 211-217.
 
 
2 KÜBLER-ROSS, E.: O smrti a umírání. Turnov: Arica, 1993. s. 1-3.
 
 
3 KÜBLER-ROSS, E.: Odpovědi na otázky o smrti a umírání: Etický manuál pro mediky, lékaře a sestry. Praha: Tvorba, 1995. s. 234-239.
 
 
4 KÜBLER-ROSS, E.: O smrti a umírání. Turnov: Arica, 1993. s. 5-9.
 
 
5 VIRT, G.: Žít až do konce: etika umírání, smrti a eutanazie. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 13-21. ISBN 80-7021-330-2
 
 
6 CALLANAN, M.: Poslední dary: jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících. Praha: Vyšehrad, 2005. s. 36-62. ISBN 80-7021-819-3
 
 
7 FIRTH, P.: Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. s. 21. ISBN 978-80-87029-21-3
 
 
8 HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Praha: Galén, 2000. s. 34-43. ISBN 80-7262-034-7
 
 
9 SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo, 1995. s. 127-131.
 
 
10 FIRTH, P.: Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. s. 34. ISBN 978-80-87029-21-3
 
 
11 HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie. Praha: Galén, 2000. s. 103-106. ISBN 80-7262-034-7